Finsko na běžkách: Expedice Halti-Treriksröset
2026-03-12
Již minulou zimu jsem si pohrával s myšlenkou vyrazit do Finska na zimní přechod na běžkách a se sáněmi. Měl jsem však diplomky až nad hlavu, a tak z toho nebylo nic. Nadšení však neopadlo, a tak jsme se již na podzim domluvili s Karlem, že tuto zimu bychom mohli vyrazit. Bylo více možností, nakonec jsme se rozhodli pro variantu, kde každou noc budeme přespávat v takzvané opuštěné chatce (překlad z finského: Autiotupa). Tyto chatky jsou vybaveny kamny, dřívím a jsou ideálními základnami pro naši první zimní expedici.
Oficiální začátek příprav (jak je evidován v gitové historii) je datován na 21. prosince. Pro nás, zimními expedicemi nepolíbené, vyvstala hned zpočátku řada otázek. Potřebujeme backcountry běžky, nebo nám stačí ty, co máme doma? Potřebujeme vařič? Benzínový, nebo plynový? Jak to bude s telefonním signálem pro získání předpovědi počasí? Jak se budeme orientovat? Jaké jídlo je vhodné do velkých mrazů? Kde vezmeme sáně?
A právě do poslední z otázek jsem se pustil jako první. Existuje možnost si expediční sáně koupit (velká investice), půjčit (netriviální výdaj), nebo vyrobit (levné a umožní promítnout vlastní technická řešení). Z prezentace je již jasné, že jsme si sáně vyrobili. Karel využil jako základ osvědčené boby Sulov Champion, já boby neznámé značky z Blocketu (švédská obdoba bazos.cz). Na propojení nás a saní jsme použili PPR trubky o délce dva metry. Karel navázal popruh na již existující otvory v přední části saní, provlékl trubkami a na druhé straně přivázal k postroji. Elegantně vypadající řešení. Já jsem na straně u saní navlékl na trubky hadici, provrtal naskrz a zajistil šroubem. Druhou stranu hadice jsem taktéž provrtal a přes podložky dotáhl k saním. Skrz trubku jsem provlékl šňůru, která byla na straně u saní omotaná okolo šroubu spojujícího saně a hadici a na horní straně tvořila očko pro připevnění k postroji (v mém případě postroj = batoh) přes karabiny.
Podobně technicky by se dalo povídat o každé z otázek, ale já bych rád zmínil už jen jednu, a to jídlo. Jelikož se mi nepovedlo nalézt informace, co se typicky na takovéto zimní výpravě jí, tak jsem to vzal do extrému a inspiroval se výpravami na jižní či severní pól. Samosebou v obměně pro mírnější podmínky. Plán byl každé ráno 250 gramů ovesné kaše, přes den 100 gramů čokolády, 100 gramů kostek másla na kostičky, 100 gramů sýra na trojúhelníčky, 1 sušenka a několik polárnických sušenek (volně přeloženo z anglického originálu: sledging biscuits) a večeře jako na jiných přechodech – bramborová kaše se salámem, lyofilizované pokrmy. nebo kuskus se zeleninou.
Přípravy probíhaly až do posledních momentů. A v pátek 27. února 2026 se začal psát i deník, kterému teď předám slovo.
Můj deník
pátek 27. 2. 2026
Připravuji jídlo těsně před odjezdem. Těsto z mouky, másla, soli a kypřicího prášku na polárnické sušenky míchám asi 40 minut před odchodem na autobus. Další otázkou, kterou jsem měl mít vyřešenou už dávno, je, které si vezmu běžky. Nakonec beru běžky z banky volného času (ze švédského: Fritidsbank) – Märsta 2264, kdyby si někdo chtěl tyto legendární a ozkoušené běžky půjčit také. Cesta na letiště bez zádrhelu. Samoodbavení je zmatečné, zvláště kvůli speciálnímu zavazadlu. Ještě krátká diskuze, zda mohou být saně připevněny na batohu, a pak už jen kontrola příručního zavazadla. Už jen... stranové klíče na propojení saní a tyčí měly namále a mohly být zabaveny. Ty mohly zůstat v příručním zavazadle jen omylem.
Nakonec však cestujeme já i stranové klíče velikosti 13 do Osla, kde se setkáváme se zbytkem výpravy – Karlem. Ten je v dobré náladě a hned vtípkuje, že bude zázrak, pokud vzhledem k tomu, jak s nimi letištní personál zachází, dorazí naše sáně vcelku.
Cestou do Tromsø nás pilot upozorňuje na polární záři na levoboku. Saně dorazily vcelku. Je chvíli po půlnoci, proto vybíráme neobydlený tmavý roh letiště, roztahuji karimatku a dávám si pár hodin spánku.
sobota 28. 2. 2026
V 5:30 vstáváme. Vzhledem k nepřítomnosti nádob v naší výbavě snídáme již v expedičním naladění studenou vodou zalité vločky z papírového kelímku, ve kterém jsme během letu obdrželi čaj. Bereme autobus na Prostneset a jedeme arktickým expresem do Kilpisjärvi. Tato finská vesnička, vzdálená jen pár kilometrů od norských hranic, vypadá jako z pohádky. V místním marketu posvačíme a převlékneme se. Na místní benzince si prohlédneme mapy, a po koupi samolepky s finskou vlajkou se majitel rozmluví a dá nám informace ohledně značení místních cest. Sestavujeme sáně a půl hodiny po poledni vyrážíme směr Saarijärvi.
V okolí Kilpisjärvi se to jen hemží sněžnými skútry. Největší zábava je to zřejmě na ledu, zde je povolená rychlost 80 km/h. Karlovi se neustále (nejedná se o hyperbolu) překlápějí sáně, jinak vše funguje. Počasí je skvělé. Po páté dorážíme na chatu a chvíli po nás samostatně cestující Fin z Meekonjärvi. Nahlížíme dovnitř a je to fakt luxus. Chaty jsou nově postaveny a kousek odtud se nacházejí chaty původní. U mostku k původním chatám teče potůček, ze kterého bereme vodu. Vaříme čaj do termosek a večeři. Ráno neplánujeme vařit. Později večer doráží finský pár se dvěma psy a ještě později doráží další dva Finové, kteří si v krbu opékají párky. Okolo deváté jdeme spát.
neděle 1. 3. 2026
Ráno vstáváme v 6:15, zaléváme kaši studenou vodou, balíme a vyrážíme. V osm už jsme zapřaženi a jedeme. Ani ne po 200 metrech zastavujeme a Karel přivazuje batoh k saním. Snad se tím frekvence překlápění sníží. První polovina dne je krásné počasí, slunečno. Dnes jsou kopečky delší. Během dne lehounce sněží a zatahuje se. Sáně jedou pěkně. Orientační schopnosti bych si mohl zlepšit. Za celý den nás předjíždí jen jedna skupina skútristů a na konec dne nás čeká krásný sjezd k chatě Lossujärvi. První míjíme finskou chatku pro hraničáře a kousek za ní naši Autiotupu. Přestože na chatu dorážíme už po třetí hodině, je plná německých turistů na sněžnicích. Není tu tekoucí voda a německému osazenstvu bude příprava večeře ještě trvat. Odpřaháme sáně a jedeme se podívat přes zamrzlé jezero na norskou hraniční chatku. Je tu plot mezi Norskem a Finskem. Skandinávská opona? Plot překračujeme. Během naší nepřítomnosti doráží naši staří známí se psy. Mají vrták na led a vyvrtávají díru. Problém s tavením sněhu vyřešen. Pomocí petky plníme kýbl na vodu, vaříme večeři, poté čaj. Chatka je malá a plná až po střechu. Je vedro, a tak spím jen v trenýrkách.
pondělí 2. 3. 2026
Budíček na pátou, kaše, balení, toaleta, zalepit Karlovu botu a odchod v 7:15. Za chatou Karel převazuje boby, aby se méně překlápěly. Celý den opět krásné počasí, slunečno, téměř žádný vítr. Jdeme údolím řeky. Míjíme chatku, jejíž dveře jsou kompletně zasypány, mrtvého soba a dorážíme ke dvěma chatkám ležícím na cestě z Meekonjärvi do Pitsusjärvi. Zde potkáváme dva Italy. Jdeme podél tyčí na chatu na Pitsusjärvi (13:15) a jen s krátkou zastávkou pokračujeme směrem k Halti. Chceme stihnout vrchol, jelikož zítra má být nepříznivé počasí. Sluníčko hřeje a Italy jsme odložili na Pitsusjärvi. Jedeme rozvážným tempem, Karel působí lehce vyčerpaně. Na dohled od chatek pod Halti odpojujeme sáně, bereme jen termosku, satelitní telefon, foťák a trochu extra oblečení do batohu a vyrážíme na vrchol. Je půl čtvrté, slunce ještě září. Cesta na vrchol je zdlouhavá. Ale výhledy jsou k nezaplacení, slunce zapadá a vytváří krásné fialové odstíny, současně se nám ukazuje měsíc v úplňku i výhledy na norská pohoří. V pět dosahujeme vrcholu. Fotoaparát hlásí vybité baterie, a tak nás nečeká žádné vrcholové foto. Zanáším naši pozici do mapy a posílám zprávu s pozdravem domů. Kochací chvilka. Noční lyžování na Halti začíná. Krásný sjezdík a v péřovce ani není zima. Zapřahujeme sáně a míříme na chatu.
V šest jsme na chatě, tavíme sníh, sušíme, vaříme. Karlova klasika obsahuje polévku z pytlíku jako první chod, poté quinou s Kuchárkem a dnes i výjimečně dezert v podobě rýžové kaše. Já jedu bramborovou kaši se salámem. Počasí na zítra hlásí husté sněžení, minus šestnáct stupňů, mrazivý vítr, a to po celý den. Tak zítra asi jen zpět na Pitsusjärvi. Z okna pozorujeme polární záři a po jedenácté jdeme do hajan.
úterý 3. 3. 2026
Po včerejšku je dnešní ráno v klidném tempu. Zatápíme v kamnech. Venku je dle předpovědi sněhová vánice. Karlovi se odlepuje špička na jedné a pata na druhé botě, a tak to vše slepuje. Oblékáme se do téměř všeho a po poledni vyrážíme. Přímo před chatou se mi utrhává poutko u hole, naštěstí není příliš potřeba, hole mi snad neulétnou.
Kousek od chaty potkáváme asi osmičlennou výpravu jdoucí proti. Jdeme až do Pitsusjärvi bez přestávky. Viditelnost je proměnlivá, někdy jen k další tyči, po chvíli i několik tyčí dopředu. Je zima, ale vybavení funguje, jen v botách se hromadí vlhkost a ke konci už je mi na nohy dost chladno. Na Pitsusjärvi ještě krátce diskutujeme, zda nepokračovat, ale zůstáváme. S botami na nohou si lehám a okamžitě usínám, Karel mezitím taví sníh a poté si také dává šlofíka. V šest vaříme večeři a čaje na zítra. Večer se vánice zklidňuje a po sedmé přichází norsko-finský pár z Kuonjoki. Venku už je tma a jejich první otázka je, zda spíme dnes na chatě ("Are you sleeping here tonight?"). Trochu mě otázka překvapuje, ale vše je jasné – jsou to praví drsňáci, spí venku ve stanu. V devět jdeme spát.
středa 4. 3. 2026
Ráno (opět) zaspávám budík na hodinkách, a tak vstáváme o hodinu později, v šest místo v pět. Venku nefouká a ráno probíhá v tradiční formě: snídaně, zalepit Karlovy boty, zabalit. Ráno přichází i norsko-finský pár, který Karel překřtil na zkušené bulánky. Mají srandu z našich podomácku vyrobených sáněk, měli pocit, že tu musí být rodina s dětmi ("We thought it's a family with kids"). Jejich další otázka, zda s sebou máme i jídlo ("Are you also carrying food with you?"), mě opět zastihuje nepřipraveného. Co bychom jinak jedli? Ale vše se opět vyjasňuje, mají s sebou na svých saních i vrták do ledu a rybářský prut. Povídají nám o kajakování, přespávání na hraničních chatách zde i ve Švédsku. Zůstávají dnes na chatě a půjdou rybařit. Po osmé vyrážíme směr Meekonjärvi. Je krásné počasí a chladno. Biom se mění z hor na les. Potkáváme chuligány (naše přezdívka pro sněžné skútry) a už v půl jedenácté jsme na Meekonjärvi. Malá příjemná chatička. Svačíme. Při odjezdu mi odpadá jedna z tyčí u saní. Naštěstí jen povolená matka, stačí tedy vyndat stranové klíče a pořádně dotáhnout.
Míříme na Jogasjärvi. Jdeme téměř výhradně po jezerech. Často hluboký sníh, ale příjemné počasí a krásné výhledy. Prvně narážíme na privátní chatku, kde se ptáme na fungování sauny, která je v mapě naznačena u Porojärvi. Prý je nutná rezervace, ale což, třeba tam zrovna někdo bude. Chatka (Autiotupa) na Jogasjärvi má spartánský charakter a jen kamenný krb.
Pokračujeme na Porojärvi, po cestě potkáváme další privátní chatku se dvěma týpí plně zapadanými sněhem. Do týpí se nedá dostat, pravděpodobně jsou plná sněhu i uvnitř. Již v půl třetí jsme na Porojärvi a uvažujeme, zda jít až na hraniční chatku Taapmajärvi. Já jsem pro, Karel proti. Zítra se vracíme na Meekonjärvi, a tedy čím více ujdeme dnes, tím více se musíme zítra vracet. Nakonec zůstáváme, další hodinku roztápíme a tavíme sníh. Jdeme se podívat na saunu a chatu s nutnou rezervací (Varaustupa). Vše je na číselný zámek. Vracíme se a večeříme. Signál tu není, a tak přes satelitní telefon píšeme Radkovi, zda nám saunu nerezervuje a nepošle číselný kód.
Radek nám číselný kód nezaslal a po návratu se dozvídáme, že Radkovi prý SMS nikdy nedorazila.
čtvrtek 5. 3. 2026
Dnes se mému spolucestovateli nechtělo vstávat, ležel a stěžoval si na zimu. Ráno po tradiční snídani, lepení bot a balení vyrážíme před devátou. Slunce krásně svítí na obzoru a v lese jsou slyšet ptáci. Cesta po jezeře jde bez problémů. Před námi překrásné výhledy na hory. Pro zkrácení cesty a vyhnutí se prudkému výstupu z Meekonjärvi odbočujeme vlevo a stoupáme hlubokým sněhem do sedla. Naše výbava není na hluboký sníh nejvhodnější, boří se nám běžky i hůlky a k tomu ty sáně za námi. Po dlouhém a neúprosném boji jsme v sedle a pokračujeme údolím. Zastavujeme se po poledni na orientační pauzu. Kde to jsme? V mapách určujeme naši polohu a už, už se plánujeme otočit, abychom obešli horu po naší levici po směru hodinových ručiček a dostali se do údolí více na jih. Konzultuji naši pozici s GPS a ejhle, jsme úplně jinde. Pokračujeme proto údolím dále a poté lehce stoupáme, dokud nenarazíme na skútrovou cestu. Po cestě pokračujeme nekonečně vypadající cestou, která se táhne až tam, kam je vidět. Viditelnost se průběžně zhoršuje, začíná foukat a poté i lehce sněžit. Mikina profukuje, je mi chladno. V půl páté jsme na Kuonjarjoki a je zřejmé, že je dobře, že jsme se včera nerozhodli jít až na hraniční chatu. Jsem dost vyčerpán a mám hlad. Zatápíme, tavíme sníh a vaříme večeři. Bramborová kaše se salámem, má oblíbená.
Večer si píši několik poznámek pro příště:
Másla už mám dost Chce to více polárnických sušenek a čokolády, té se člověk hůře přejí Dnes bylo všude bílo a nešlo rozlišit hory od mraků Nepromokavé ponožky jsou nejlepší
pátek 6. 3. 2026
Budíček na pátou. Karel lepí boty a zatápí. Já si přispím a vstávám v šest. V osm vyrážíme na Termisjärvi. Venku fouká a sněží, ale teplota je blízko nule. Již na prvním kopci je mi vedro. Dorážíme na trojmezí. Rozcestník ukazuje cestu na Saarijärvi, Porojärvi a Kuonjarjoki. Jdeme tedy na Saarijärvi, kde potkáváme Estonce a svačíme. Estonci šli skutečně natěžko s náhradními hůlkami i běžkami.
Vítr ustává, jdeme na rozcestí mezi Saarijärvi, Termisjärvi a Kilpisjärvi. Vychází slunce a je parádně. Rozhodujeme se vydat na Ailakkajärvi, sjíždíme kopec na skútrové dálnici (značenou tyčemi s červeným X). Chtěl bych jen zkontrolovat, kudy přesně se chceme na Ailakkajärvi chatku vydat, zapínám navigaci a plánuji. Po méně než jedné minutě zdvihám hlavu a všude bílo, je vidět jen pár tyčí před námi. Je jasno, v tomto počasí se budeme držet na skútrové dálnici a spíme na Termisjärvi. Během cesty se počasí opět zlepšuje a sníh se přesýpá a běhá ve větru po hladině zamrzlého jezera. Slunce svítí a, když už jsme u chaty, tak zase bum a vichr. Chata na Termisjärvi je sdílená mezi volně přístupnou a rezervovatelnou částí. Do rezervovatelné části přichází velká skupina. Dnešní večerní diskuze je o morálce a Ukrajině. Co by mohl člověk dělat, aby pomohl?
TIP: Berte kličku na okna, často chybí
sobota 7. 3. 2026
Budím se již ve čtyři, dnes nás čeká dlouhý den. Karel optimalizuje balení a balí většinu věcí již večer. V šest jsme již na lyžích a míříme na Kilpisjärvi. Fouká silný protivítr. Při východu slunce se nám naskýtají krásné výhledy. Potkáváme zmateného skialpinistu (bez hůlek, spacáku a s očekáváním kávy na chatách). Opět je teplo, někde okolo nuly, sníh těžkne a lepí se. Každý krok vyžaduje úsilí. Sjíždíme do Kilpisjärvi a Karel si jde nakoupit do marketu. Již v půl jedenácté obědváme a pak vyrážíme přes jezero na skandinávské trojmezí (Treriksröset) – zde se jedná o neoficiální, mnou zavedené označení pro bod, kde se střetává finská, švédská a norská hranice.
Chvíli hustě sněží, ale poté se vyjasňuje. Cesta přes jezero má osm kilometrů, ale celou dobu fouká protivítr, speciálně ke konci je to fakt fičák. Na levé straně je vidět rolba. Co tu dělá? Na chvíli se zastavuji a čtu jednu kapitolu z knihy. Předjíždí nás kolona 25 skútrů. Po přechodu jezera se cesta zužuje a vede lesem. V jednom zúženém místě potkáváme tutéž kolonu skútrů a čekáme, až projedou. Dorážíme na trojbod. Je to pěkný žlutý kámen. Vracíme se k chatě a objevujeme stopu. Aha, takže rolba připravila stopu na klasiku i bruslení z Kilpisjärvi až na trojmezí?
Na chatě zatápím, dávám tavit sníh a jdu se projet do stopy. Bez saní to jde nějak lehce. Parádní stopa. Po návratu večeře, opět slavnostní bramborová kaše se salámem a pak už se jen klábosí. Koupačka ve sněhu a jde se spát.
neděle 8. 3. 2026
Klidné ráno, poslední kaše, zabalit celé zavazadlo do plastového pytle, aby nenavlhlo. Teplota je nad nulou. Ještě rychlá otočka na trojmezí. Nastoupit do stopy a v ní až do Kilpisjärvi. Sníh je těžký, ale je slunečno a příjemně. Cesta přes jezero je nekonečná a přepadá mě hlad. Zalévám si zbývající bramborovou kaši čajem, jelikož už mi kromě té a másla nic nezbylo. Ve stopě kroužíme ještě chvíli po Kilpisjärvi, než zastavujeme u marketu. Přebalujeme, svačíme, rozebíráme sáně. V pět nasedáme do autobusu zpět do Tromsø. V Tromsø jen krátká procházka po městě a pak na letiště. Zde opět vybíráme pěkný roh a roztahujeme karimatky a spacáky.
pondělí 9. 3. 2026
Karel odlétá již dopoledne, já ještě navštěvuji Polárnické muzeum a chvíli po druhé odlétám též. Tím naše zimní expedice končí. Vracíme se s novými zážitky i zkušenostmi a příští rok vyrazíme se stanem!