Itálie: Val d'Ayas, Castore, Ghiotti
2026-07-26
Již tradičně se před odjezdem scházíme na koridorní večeři. A tradičně končíme až po půlnoci. Před třetí mi jede autobus na letiště a spánek proto nepřipadá v úvahu. Uklízím v kuchyni a po druhé nasazuji batoh a vyrážím na zastávku Järva Krog.
čtvrtek 16. 7. 2026
Na zastávce se scházíme s Maddi. Frčíme na letiště a z nejvzdálenější brány na letišti (anglický název je doslova „Remote Gate Area A“) letíme do Turína. Po krásných dvou hodinách spánku se probouzím. Již z letadla jsou vidět Alpy, románské kostely, je to jasné, jsem nad Itálií.
Přímo z letiště se přesunujeme do sídla rodiny Ghiotti na vyvýšenině na východní straně od řeky Pád (italsky: Po). Zatímco si Maddi balí věci do hor, pročítám průvodce Turínem. Stíhám sotva přečíst pár stránek předtím, než vyrážíme na prohlídku města. Prvním cílem je vyhlídka na Turín od kláštera na Monte dei Cappuccini. Zřejmá je dominanta města Mole Antonelliana i hory v pozadí. Sestupujeme na nábřeží přes most Ponte Umberto I (zde byla nahrávána scéna z filmu Rychle a zběsile, konkrétně bomba v Římě). Na Piazza Vittorio Veneto se stáčíme do ulice Via Po lemované po obou stranách arkádami (levá strana pro krále, pravá pro královnu). Se zastávkou před Národním muzeem sjednocení Itálie se dostáváme na Piazza Castello, kde se rozdělujeme a já se jdu podívat na Palazzo Reale a Turínské plátno. Je dost vedro. Scházíme se na focacciu (a focacciu di Recco) a poté se již pozvolna vracíme přes Piazza San Carlo zpět na Piazza Vittorio Veneto. Hop přes most a už nás nabírá Save a míříme směr Valle d'Aosta (jakože do Alp).
Po cestě pokračuje kulturní zážitek. Popisy hor, působení ledovce a vysvětlení tvorby předhůří jako ledovcové morény. Současně si přidávám do slovníku výraz, kterým se rodina Ghiotti označuje: „Siamo grezzi“ (Jsme nevytříbení/neotesaní, ve smyslu, že chování postrádá eleganci/kultivovanost).
Dorážíme na chatu ve vesnici Periasc, kde je celá rodina. Maddi, Save – tatínek, Steffi – maminka, Nicolò – brácha, nonna – babička, teta i Gréta – sestřenice. Pro čtenáře je lepší se potkat s celou rodinou nyní, aby nedocházelo ke zmatení později v textu.
V tomto časovém okamžiku je pro mě vše nové, netuším o údolí vůbec nic. Nic jsem si nenastudoval, nic nezjistil. Společně s Maddi vyrážíme na odpolední procházku do vesnice Antagnod. Samosebou nechybí povídka o muži a medvědovi, jehož tlapa je přibita na trámu jednoho z domů, či popis, jak se Antagnod vyvíjel, a osobní příběhy rodiny Ghiotti.
Vracíme se na večeři a zde patří poklona Steffi. Tradiční italská struktura menu. Prvním chodem je „antipasto“ – předkrm, ten jsme vynechali, poté „primo“ – pokrm zaměřený na sacharidy – následuje „secondo“ – pokrm zaměřený na bílkoviny a na závěr přichází „dolce“ – dezert. Ke každému jídlu je též salát. Dnešním dezertem byly tradiční sušenky z údolí „Tegola dolce“. Po večeři se obvykle sleduje televize, což mě moc neba, a tak jsem si obvykle nalezl jinou zábavu.
pátek 17. 7. 2026
Rána jsou poklidná. Po snídani se vydávám na průzkum okolí a nakonec vylézám do sedla Colle Ruines. Zde poprvé potkávám kozorožce (italsky: stambecco) a říkám si: „To mám ale štěstí“, to ještě netuším, že je nyní budu potkávat každý den. Vracím se na oběd. Já, Maddi, Save a Steffi se balíme a vyrážíme autem do Champolucu, odkud se vyvážíme lanovkou (italsky: funivia) o trochu výše a pak už jdeme po svých. Po cestě se nám naskýtají krásné výhledy. Jsem v horách a užívám si to. A k tomu ten kulturní zážitek. Všichni jsou se mnou trpěliví, neustále se ptám, jak se řekne to či ono a „Jak že se řeklo toto?“
V pozdním odpoledni dorážíme na bivak Ulrich Lateltin. Bivak je v tomto případě velká plechová bouda s 18 místy na spaní. Chvíli se zdržujeme v bivaku, než vyrážíme s Maddi a Save na západ slunce na vrchol Testa Grigia (3315 m) – v překladu do češtiny „Šedá hlava“. Parádní cesta, žádné lezení, ale ruce se sem tam hodí. A pak vrchol s výhledem na masiv Monte Rosa. Užíváme si výhled a pak scházíme zpět na bivak. Hvězdy jsou krásné a výhledy od bivaku též. Spím na palandě a přímo z postele se mi naskýtá výhled do Valle di Gressoney.
sobota 18. 7. 2026
Probouzíme se brzy ráno asi v 5:30 a vyrážíme na východ slunce na tentýž vrchol – Testa Grigia (3315 m). Počasí je lehce suboptimální, ale nakonec vidíme vše od Mont Blancu na západě až po (domněle) Berninapass na východě. Samosebou s masívem Monte Rosa před námi.
Vracíme se do bivaku a probíhá druhé kolo spacího cyklu. Po desáté opouštíme bivak a scházíme k jezerům na jižní straně a dále k jezeru Lago Perrin. Od jezera stoupáme na vrchol Gran Cima. Odtud se již vracíme ke stanici lanovky v Crestu. Po cestě dolů probíhá diskuse ohledně optimálního chování v případě bouřky a pochodová přednáška na široké téma „Lavinové sondy, počasí a skialpinismus“. V Champolucu se zastavíme na zmrzlinu a poté již zpět na chatu.
Večer se vydáváme na bílou noc do vesnice Brusson (italsky: Notte Bianca Brusson). Procházíme se po vesničce, součástí je malý řemeslný trh a hudební duo. Příjemné zakončení dne.
neděle 19. 7. 2026
Klidné ráno. Save mi připravuje plán obsahující tři vrcholy, Save vyrazí na kolo a Maddi k jezeru Lago Leichien, kde se všichni společně setkáme. Po půl jedenácté vyrážím přes Antagnod na Becca di Nana (3010 m). Pěkný výstup na zahřátí (italsky: riscaldamento). A to počasí. Slunečno bez mráčku. Na vrcholu opět rodinka kamzíků. Scházím do sedla Col de Nana a odtud rovnou na Becca Trecare. Na vrcholu si dávám oběd s výhledem na Monte Cervino (tak se v Itálii říká Matterhornu) i do údolí pod ním. Sestupuji opět do sedla Col de Nannaz. Setkávám se se skupinkou Norů z Bergenu – konečně někdo, kdo mluví jazykem, kterému skutečně rozumím :) Ze sedla již na třetí vrchol Petit Tournalin (jako Petit je sice francouzsky, ale zde se to toleruje). Při výstupu na Petit Tournalin pociťuji jistou dávku vyčerpání. Nicméně se jistě jedná o nejkrásnější výstup dne. Valná část výstupu vede kamenitým terénem. Na vrcholu si prohlížím cestu k Grand Tournalin a poté již sestupuji až na horskou chatu Rifugio Grand Tournalin (Rifugio je víceméně označení pro horskou chatu).
Pod chatou doplňuji vodu a poté sestupuji až k Lago Leichien, kde se setkávám s ostatními. Zapomněl jsem ještě zmínit, že po celou dobu mého dnešního výletu jsme se každou hodinu spojili přes vysílačky a ověřili, že jsou všichni v pořádku a v jakém úseku cesty se právě nacházejí.
Save se po chvíli vydal domů. Po relaxaci u vyschlého jezera Lago Leichien jsme se i já s Maddi vydali do vesnice Mandrou, kde jsme byli nabráni do rodinné dodávky a vyrazili rovnou na rodinný turnaj v Bocce (je to něco jako petanque, ale vlastně ne, pro přesnější vysvětlení mě kontaktujte) v Antagnodu.
Během dne jsem se úspěšně spálil - lýtka i ruce - a tak po většinu následujících dní budu již v dlouhých kalhotech a s dostatkem krému na opalování.
Večer probíhá ve standardním rytmu: televizní soutěž ve stylu Milionáře, skvělá večeře a film, kterého se neúčastním. Le 5 Torri?
pondělí 20. 7. 2026
V pondělí vyrážíme opět v plném obsazení já, Maddi, Steffi a Save. Tentokrát károu až do Saint-Jacques. Odtud přes horskou chatu Guide Frachey, Plan de Verraz-Dessous, nástup na morénu (kamenný val vzniklý ledovcovou činností) a po ní až na roztomilou horskou chatu Ottorino Mezzalama. Po cestě samosebou nechybí rodinné historky spojené s místy, kterými procházíme. Na chatě Mezzalama obědváme, pozorujeme ledovec a kocháme se výhledy. Společně se Savem (celé jméno je Saverio) pokračujeme ještě na horní chatu Rifugio Guide della Val d’Ayas, zatímco Maddi a Steffi scházejí k jezeru Lago Blu.
U jezera se opět všichni setkáváme. Do vody se nikomu nechce, ale co by to bylo za výlet do hor bez koupačky. A co bych vám lhal, od rána, co jsem se o této možnosti dozvěděl, jsem se na to těšil jako malý kluk. Od jezera sestupujeme zpět do Saint-Jacques.
Večer probíhá jako obvykle.
úterý 21. 7. 2026
Další klidné ráno. Steffi nám jako před každou cestou připravuje balíček na cestu – focaccia, sýr Fontina, prosciutto crudo, salám, mortadella, čokoláda - a poté nás – mě a Maddi – zaváží do Champolucu. Odtud již razíme do Alpe Mascognaz, kde se zastavujeme v rodinné sýrárně pro sýr. Máme to i s prohlídkou kravína a zrací místnosti. Počasí opět skvělé a my stoupáme údolím řeky Mascognaz až na jeho konec. Zde obědváme. Maddi následně sestupuje zpět, zatímco já do sedla Colle Di Palasina, dále po hřebeni na Corno Bussola (3023 m), sestup přes Colletto Di Bringuez, okolo jezer zpět do pasu Colle Di Palasina a údolím řeky Mascognaz do Champolucu. I tentokrát se spojujeme každou hodinu přes vysílačky. Už jsem zmiňoval, jaké tam byly krásné výhledy? Z Champolucu jdu bosky podél řeky Évançon. V hlavě mi zní „Vím jedno návrší“ a já si připadám jako v pohádce.
Později odpoledne bereme frisbee a jdeme si s Maddi a Gretou házet k dětskému hřišti. Kousek pod hřištěm je řeka, a tak se frisbee zašlo vykoupat. Proud není úplně slabý, ale frisbee se naštěstí zastavilo na kameni, odkud jsme ho vylovili.
Standardní večerní rutina.
středa 22. 7. 2026
Klidné ránko. Po snídani se navlékáme do lezeckých úvazků, nasazujeme mačky, připevňujeme cepíny, navazujeme se na lano a na zahradě provádíme simulaci pohybu na ledovci. Vrchní velitel Save vše vysvětluje a na vše dohlíží.
Po obědě jsme zavezeni do Saint-Jacques, odkud pokračujeme teréňákem (italsky: fuoristrada) do pasu Bettaforca. Během tří hodin vystupujeme na chatu Rifugio Quintino Sella al Felik. Kousek za chatou již začíná ledovec. Užíváme si výhledů na západ slunce. Fouká. Večeře i zde probíhá v italském stylu. Připadám si jako v hotelu. Po večeři se odebíráme ke spánku.
čtvrtek 23. 7. 2026
Vstáváme ve 4:25. Snídaně je formou švédských stolů. Vypadá to, že celá chata je již vzhůru, všude jsou lidé. Oblékáme se, navazujeme se na lano (rozestupy cca 10 metrů mezi členy) a v 5:45 jsme u ledovce (jakože hned za chatou), nasazujeme mačky a vyrážíme v lanovém družstvu v pořadí Save, Maddi, Nicolò, Jakub. Před námi se pohybuje již několik lanových družstev a každé volí vlastní cestu. Míříme na hřeben jižně pod vrcholem Felixhorn. Před výstupem do svahu zkracujeme rozestupy na 3 metry. Stoupáme na hřeben a poté na Felixhorn. Přes sedlo Felix vystupujeme na finální hřeben. Na hřebeni je výrazný severovýchodní vítr. Postupujeme pomalu, ale jistě. Vrchol Castor (4228 m) úspěšně dosažen. Užíváme si výhledů a poté sestupujeme stejnou cestou dolů. Nicolòvi je nevolno, moc toho nenaspal. Scházíme v opačném pořadí, překračujeme trhliny a ke konci narážíme na pole plné mrtvého ptactva. Není zřejmé, co se stalo. Před polednem jsme zpět u chaty.
Opalujeme se, Nicolò si dává šlofíka. Před druhou začínáme sestup do sedla Bettaforca, odkud jsme opět svezeni až do Champolucu a pak dále na chatu.
Pozor změna. Na dnešní večeři sjíždíme na pizzu do Brussonu.
pátek 24. 7. 2026
V pátek vstávám dříve než obvykle a ještě před snídaní vybíhám na symbolický vrchol Zerbion. Na vrcholu jsem sám. Je tu krásně, výhled do hlavního údolí d'Aosta i do vedlejších údolí Ayas a údolí Valtournenche. Po meditační pauze sestupuji pomalu, přes Barmasc, kolem kostela s pramenem oddanosti (italsky: "Fonte di devozione"), až na chatu. Proti mně se valí hromady lidí směrem na Zerbion. Uf, ještě že jsem to stihl takto zrána.
Na chatě se s Maddi rozhodujeme pro výlet k jezeru Lago di Frudière. Přibližujeme se autem do Graine. Poté klidným údolím až k jezeru. Přelézáme kamení, abychom se dostali na to nejlepší travnaté místo. Po chvilce odpočinku jdeme hrát frisbee do jezera. Voda v jezeře je v teplotním limitu, ale po výstupu na souš nastupuje teplotní šok. Poté, co dosáhneme teplotní pohody, se zakusujeme do oběda. Je jak jinak než krásně, azuro, a okolo nás hory. V pozdním odpoledni sestupujeme údolím. Vracíme se domů akorát na večeři.
Večer zabrušujeme do diskuzí o pohybu slunce po obloze.
sobota 25. 7. 2026
Běžné poklidné ráno. V sobotu na desátou doráží Maddini přátelé Lollo, Dali a Matte a společně vyrážíme na Palon di Resy. Autem do Saint-Jacques. Počasí je pěkné, jen masiv Monte Rosa je v oblacích. Vystupujeme na vrchol, kde obědváme, odpočíváme a užíváme si příjemného počasí. Lollo má s sebou dron, a tak máme možnost si vyzkoušet zalétat. Je to jednodušší, než jsem si myslel. Dron zvládl i trochu silnější vítr s elegancí.
Při sestupu se zatahuje a Dalí se odlepuje podrážka u boty. Rozdělujeme se a s Maddi a Matteem sbíháme k autu a jedeme naproti Dali a Lollovi. Společně se vracíme na chatu. Na chatě se loučím se všemi. Ještě před návratem do Turína se zastavujeme na večeři v Etoile de Neige, podávající polentu schválenou babičkou (která zná všechny polenty v údolí). Vracíme se přes Brusson, kde vykládáme Nicolò a poté již směřujeme na Turín. Hory necháváme za sebou. Ale rozhodně to nebylo naposledy, co jsem je navštívil.
neděle 26. 7. 2026
V noci sepisuji zápis do návštěvní knihy. Ráno opět klidné. Ještě snídaně v kavárně cestou na letiště. A již je to poslední, co v Itálii zažívám. V 10:15 se naše letadlo zvedá od země, mně se naskýtá ještě krátký pohled na Alpy a poté již vše mizí v mracích.
Díky za vše, rodino Ghiotti, a zase někdy na viděnou.